This manuscript - one of the British Library's best - loved treasures - is the original version of Alice's Adventures in Wonderland, by Lewis Carroll, the pen-name of Charles Dodgson, an Oxford mathematician.
Dodgson was fond of children and became friends with Lorina, Alice and Edith Liddell, the young daughters of the Dean of his college, Christ Church. One summer's day in 1862 he entertained them on a boat trip with a story of Alice's adventures in a magical world entered through a rabbit-hole. The ten-year-old Alice was so entranced that she begged him to write it down for her. It took him some time to write out the tale - in a tiny, neat hand - and complete the 37 illustrations. Alice finally received the 90-page book, dedicated to 'a dear child, in memory of a summer day', in November 1864.
Urged by friends to publish the story, Dodgson re-wrote and enlarged it, removing some of the private family references and adding two new chapters. The published version was illustrated by the artist John Tenniel.
Many years later, Alice was forced to sell her precious manuscript at auction. It was bought by an American collector, but returned to England in 1948 when a group of American benefactors presented it to the British Library in appreciation of the British people's role in the Second World War.
Francisco de Holanda (Hollanda) (1517-1585), portugalský malíř, historik, architekt a filozof.
He apprenticed under his father as a manuscript miniaturist at the royal court in Lisbon and was sent to Rome by King João III in 1538. For the next nine years, Holanda studied among the notables of the Italian Renaissance, including Parmiagianino, Giambologna and, most significantly, Michelangelo.
It was Michelangelo who introduced Holanda to the classical ideals of the Renaissance which were given voice in Holanda's best known written work, a Neo-Platonic treatise on art in three volumes, 'Da Pintura Antigua' (1548). The second volume features dialogues with Michelangelo (during the period he painted the Sistine Chapel) and Giulio Clovio, among others, making Holanda, along with Vasari and Condivi, one of the 'official biographers' of Michelangelo. The book series played an important role in spreading the tenets of the Renaissance in Portugal.
Other works of note produced by Holanda include drawings of Roman architecture, studies of Italian art and architectural heritage, painted portraits and a survey of Lisbon urbanisation.
Among Holanda's surviving books of drawings, 'De Aetatibus Mundi Imagines' is the most important. Over thirty years - from 1543 to 1573 - Holanda sketched and painted designs intended to portray the history of the world according to the bible. It is one of the treasures of the National Library of Spain and is available online in full (150+ folio sketches, 15 of them coloured).
The sketchbook (or the significance and attribution of same) was only discovered in the mid-20th century. There is scant accessible commentary about the work online, although, with the publishing of a facsimile edition in 1983, a book review attempts to give a (critical) guide to the artistic merit of Holanda's biblical illustrations.
"The quality of Holanda's drawings in 'De Aetaibus Mundi' is decidedly uneven. The great majority cannot claim more than modest merit either as imaginative conceptions or works of art. As the series continues they become increasingly dependent on Antwerp prints, in particular those of Gerard de Jode [..]; nor can it be said in extenuation that Holanda improved on his engraved models either artistically or iconographically.
In striking contrast to the more or less routine and derivative nature of the great bulk of the drawings, the first four [..], which illustrate the first four days of the Creation (Genesis, I, 1-19) are extraordinarily impressive and original."
'De Aetatibus Mundi Imagines' is online at Biblioteca Digital Hispánica but I'm not sure if I can link directly to the html version. If this doesn't work, click the link at the bottom of this page. Or choose number four on this page or search for'Aetatibus' from this page. Beyond that, there is a flash turn-the-pages version - a bit wonky in firefox - but I don't know if the whole manuscript is available. [sorry, everything on this site appears to be cookie-controlled and they time out back to the front page and I don't remember the way in from there, although I *think* it's within the 'Obras Maestras' section.]
Na slavnostním koncertu v klášteře Rein u Štýrského Hradce byly poprvé veřejně uvedeny tři klavírní fugy Leoše Janáčka, které byly považovány za ztracené a byly objeveny až letos v klášterní knihovně. Fugy v provedení vídeňského klavíristy Christiana Lamboura byly již v neděli v Reinu nahrány pro rakouskou veřejnoprávní stanici ORF.
Fugy byly na přelomu roku náhodně nalezeny v knihovně cisterciáckého kláštera v jihorakouském Štýrsku. Jejich pravost potvrdil Jakob Knaus, předseda Společnosti Leoše Janáčka, která sídlí ve švýcarském Bernu. Podle něj se fugy dostaly do majetku kláštera zřejmě v roce 1891. Tehdy zemřel brněnský sběratel fug Josef Chmelíček a celou svou sbírku, v níž bylo na 1500 fug, odkázal právě Reinu, kde často pobýval.
Hudební historikové věděli, že Janáček napsal i fugy, žádné se však nedochovaly. V dopisech své přítelkyni a pozdější manželce Zdeňce z Lipska, kde studoval v letech 1879-80, se zmiňuje o celkem 14 fugách, které tam vytvořil. Dokonce uvádí, že tři z nich musel přepsat, aby byly lépe čitelné.
Možná jsou to ony tři, které byly teď objeveny v Rakousku a které se dochovaly právě díky tomu, že byly přepsány, domnívá se Knaus. O všech fugách se totiž dosud mělo za to, že jejich originální rukopisy zničil sám Janáček, když ve zlém Lipsko opouštěl.
Takemitsu: Gémeaux; Dream/Window Date: May 23, 1995 Composer: Toru Takemitsu Conductor: Hiroshi Wakasugi, Ryusuke Numajiri Performer: Christian Lindberg Orchestra: Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra
01 - Gemeaux - I. Strophe 02 - II. Genesis 03 - III. Traces 04 - IV. Antistrophe 05 - Dream/Window 06 - Spirit Garden Tōru Takemitsu (October 8, 1930 – February 20, 1996) was a Japanese composer and writer on aesthetics and music theory. Though largely self-taught, Takemitsu is recognised for his skill in the subtle manipulation of instrumental and orchestral timbre, drawing from a wide range of influences, including jazz, popular music, avant-garde procedures and traditional Japanese music, in a harmonic idiom largely derived from the music of Claude Debussy and Olivier Messiaen. In 1958, the international attention he drew with his Requiem for strings (1957) resulted in several commissions from across the world, and settled his reputation as the leading Japanese composer of the 20th century. He was the recipient of numerous awards, commissions and honours; he composed over one hundred film scores and about one hundred and thirty concert works for ensembles of various sizes and combinations.He also found time to write a detective novel, and appeared frequently on Japanese television as a celebrity chef.
Antonín Dvořák, chudý řeznický synek z Nelahozevsi, je bezesporu nejhranějším a nejznámějším českým skladatelem. Osobně miluji jeho 9. symfonii e moll op. 95 (1893) označovanou jako „Z Nového světa“, ve světových koncertních síních jednu z nejhranějších symfonií vůbec (vedle Beethovenovy osudové, Čajkovského patetické a Schubertovy Nedokončené). Téma 2. věty Largo takřka zlidovělo, stalo se základem pro hymnu státu Iowa, využívají je filmoví tvůrci (zaznívá např. ve Svěrákově Obecné škole).
Symfonie, jak název napovídá, vznikla v průběhu Dvořákova pobytu ve Spojených státech amerických, kde působil v letech 1892-95 jako ředitel Národní konzervatoře v New Yorku. Novosvětská je jedinečnou syntézou nových vlivů (černošská a indiánská hudba) a ryze českého zázemí v mistrovském dvořákovském zpracování. Britský spisovatel a historik Paul Johnson píše o premiéře Novosvětské toto:
V roce 1892 se paní Thurberové, zakladatelce Newyorské národní hudební konzervatoře , povedl bravurní tah, když přesvědčila Antonína Dvořáka, profesora skladby na pražské konzervatoři, aby se stal na tři roky ředitelem její školy. Dvořák se pohyboval v prostředí vzkvétající české komunity a nádhera Ameriky ho inspirovala k napsání dou zásadních děl, koncertu pro violoncello opus 104 a symfonie e moll opus 95, „Z nového světa“. Premiéru tohoto skvostného díla provedl orchestr Newyorské filharmonické společnosti 16. prosice 1893. ten rok byl vůbec hudebně významný. Premiéru zde měl také Verdiho Falstaff, Čapkovského 6. symfonie zvaná patetická, Pucciniho Manon Lescaut a suita Karela vycházejícího finského génia Sibelia. Symfonie „Z Nového světa“ je ale všechny zastínila. Skutečnost, že byla napsána v Americe a oslavovala její rozlehlost a zaslíbení , signalizovala nadcházející éru americké hudby. (P. Johnson: Dějiny amerického národa)
Nejlepší je podle mého skromného názoru poslechnout si tuto symfonii v podání České filharmonie řízené Václavem Neumannem. A to neříkám jen proto, že to byl náš rodinný přítel , ale proto, že Novosvětská zní v jeho podání prostě úžasně a nejopravdověji.
Za poslech rozhodně stojí provedení Berlínských filharmoniků, řízených charismatickým Herbertem von Karajanem, ale – ač jinak na Karajana, bývalého člena NSDAP, nenechám dopustit – něco tomu chybí. Zahráno to je samozřejmě dokonale, s veškerou germánskou precizností – a v tom je možná ten háček. Dokonale rovná se skoro „studeně“. Vytratila se z toho ta slovanská vřelost a rozevlátost, kterou se vyznačuje Neumannovo nebo Mácalovo provedení.
Zde Herbert von Karajan řídí Vídeňské filharmoniky, a je to zážitek (i vizuální):
I. Adagio – Allegro molto
II. Largo
III. Molto vivace
IV. Allegro con fuoco http://www.youtube.com/watch?v=xQxWq4zDejY&feature=related
Zajímavé je, že Leonardu Bernsteinovi, dalšímu z velkých dirigentů, se podařilo tuto vřelost a rozevlátost do jisté míry zachovat. Ostatně, není se co divit. Bernstein měl vřelý vztah k české hudbě i Praze (kde jej ve svém podivuhodném domě na Hradčanském náměstí nejednou hostil Jiří Mucha).
A ještě zajímavý dodatek:
V New Yorku se stal Dvořák záhy známým, mj. díky neutuchajícímu zájmu o parníky. Trávil hodiny v přístavu, na všechno se vyptával, brzy se znal s kapitány lodí osobně, uměl nazpaměť jízdní řády. Ještě větší nadšení projevoval pro vlak, resp. lokomotivu, jeden ze symbolů bující technické civilizace – a to zvláště v tehdejší americké metropoli. „Všechny svoje symfonie bych dal za to, kdybych byl vynašel lokomotivu,“ nechal se prý slyšet – a mimoděk tím vyjádřil přeludnou rozpornost moderní evropské racionality.
Novosvětská symfonie, op. 95 (1893) je tohoto rozporu plná a je to právě tento rozpor, co jí dává úžasné napětí a dynamiku. Drama růstu, následovaného nostalgií po odcházejícím „starém“ světě, vrcholí ve slavné čtvrté větě (Allegro con fuoco): jako by tu uháněl kupředu jeden z těch báječných parních strojů, chvíli až strašidelně triumfální, chvíli jásavý a nezdolně optimistický. Přesto tu zaznívá i jakýsi smutek, soustředěný především do oné nečekané, ale o to působivější tečky, kdy po opakovaných úderech fortissima nepřichází ticho, jež by jim dodalo žádoucí vítěznou jednoznačnost; naopak: tiše, osaměle a naléhavě tu zazní ještě jeden tón, pomalu se ztrácející neznámo kam. Měl to prý být, v samotném závěru „americké“ symfonie, Dvořákův „pozdrav domovu“. I v tom je určitý symbol.
Dvořák žil v době, kdy růst městské civilizace začal klást velký otazník nad další existencí venkova a jeho tradičních komunit, včetně folklórního dědictví. Před Dvořákem se otevíral nový, lákavý svět a on musel cítit, že ten, ze kterého sám pochází, se bude pozvolna ztrácet a že je třeba ho nějakým způsobem zachovat. Pokusil se o to ve své hudbě, kde chtěl „přepsat“ český muzikální živel do moderní a nadnárodní řeči. Snažil se české motivy ve svých skladbách vystihnout co nejautentičtěji, ale právě tím je stavěl na rovinu, která byla vůči jejich původnímu bytí zcela neautentická.
Novověká racionalita, která umožnila vznik jedinečné a přesto universální hudební formy, již Dvořák pěstoval, v sobě zároveň nesla potenci ke smazávání domácích lokálních rámců, k vykořenění člověka z původních celků a jeho vržení do nevypočitatelného víru industriální epochy. Stejná síla, která zrodila působivá umělecká díla, stvořila také lokomotivy, které o pár desítek let později povezou tisíce lidí do nelidských „táborů“ organizovaných s nemenší strojovou důkladností. Dvořák žil v době, která byla přelomová, plná nadějí i obav – a v tom je jeho hudba naléhavá a aktuální i dnes, neboť onen přechod z jednoho věku do druhého stále trvá.
Podobně „na přechodu“ se koneckonců nachází i Dvořákovo místo v dějinách české hudby. Je to příběh přetrhávání stávající kontinuity a vzápětí jejího nového navazování. Jako violista hrával Dvořák v orchestru Prozatímního divadla pod taktovkou Bedřicha Smetany. Ten dirigoval ještě i raná Dvořákova díla, zejména hymnus Dědicové Bílé hory, op. 30 (1873, přepracováno 1884), první velký úspěch skladatele. Sám Dvořák byl později učitelem (a tchánem) Josefa Suka, mezi jehož žáky svého času náležel i Bohuslav Martinů… Snad nejpříznačnější je ale vztah mezi Dvořákem a Janáčkem. Pojilo je hluboké přátelství, umocněné z Janáčkovy strany obdivem a uctivým respektem. Některé ze svých prvních skladatelských pokusů dával Janáček k posouzení právě Dvořákovi – ten je přijímal se zájmem, potěšením, ale i rozpaky, byl snad přece jen příliš konzervativní. Přesto jsou tu jasné náběhy: dva poslední Dvořákovy smyčcové kvartety, ale především cyklus symfonických básní na motivy K. J. Erbena; poslední z nich, Holoubek, op. 110, byl dokonce premiérován pod Janáčkovou taktovkou a Janáček tyto skladby velmi oceňoval – jednak pro mistrovské vystižení lidového koloritu (pro Janáčka snad ještě důležitějšího než pro Dvořáka), ale dost možná i pro příznačnou práci s tematickým materiálem („nápěvky“ vztahující se ke zcela konkrétním místům v literární předloze) a hudební symbolikou. (Martin Škabraha: Antonín Dvořák: starý muž z nového světa)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)