Dvořákova "Novosvětská"

Antonín Dvořák, chudý řeznický synek z Nelahozevsi, je bezesporu nejhranějším a nejznámějším českým skladatelem. Osobně miluji jeho 9. symfonii e moll op. 95 (1893) označovanou jako „Z Nového světa“, ve světových koncertních síních jednu z nejhranějších symfonií vůbec (vedle Beethovenovy osudové, Čajkovského patetické a Schubertovy Nedokončené). Téma 2. věty Largo takřka zlidovělo, stalo se základem pro hymnu státu Iowa, využívají je filmoví tvůrci (zaznívá např. ve Svěrákově Obecné škole).

Symfonie, jak název napovídá, vznikla v průběhu Dvořákova pobytu ve Spojených státech amerických, kde působil v letech 1892-95 jako ředitel Národní konzervatoře v New Yorku. Novosvětská je jedinečnou syntézou nových vlivů (černošská a indiánská hudba) a ryze českého zázemí v mistrovském dvořákovském zpracování. Britský spisovatel a historik Paul Johnson píše o premiéře Novosvětské toto:

V roce 1892 se paní Thurberové, zakladatelce Newyorské národní hudební konzervatoře , povedl bravurní tah, když přesvědčila Antonína Dvořáka, profesora skladby na pražské konzervatoři, aby se stal na tři roky ředitelem její školy. Dvořák se pohyboval v prostředí vzkvétající české komunity a nádhera Ameriky ho inspirovala k napsání dou zásadních děl, koncertu pro violoncello opus 104 a symfonie e moll opus 95, „Z nového světa“. Premiéru tohoto skvostného díla provedl orchestr Newyorské filharmonické společnosti 16. prosice 1893. ten rok byl vůbec hudebně významný. Premiéru zde měl také Verdiho Falstaff, Čapkovského 6. symfonie zvaná patetická, Pucciniho Manon Lescaut a suita Karela vycházejícího finského génia Sibelia. Symfonie „Z Nového světa“ je ale všechny zastínila. Skutečnost, že byla napsána v Americe a oslavovala její rozlehlost a zaslíbení , signalizovala nadcházející éru americké hudby.
(P. Johnson: Dějiny amerického národa)

Nejlepší je podle mého skromného názoru poslechnout si tuto symfonii v podání České filharmonie řízené Václavem Neumannem. A to neříkám jen proto, že to byl náš rodinný přítel , ale proto, že Novosvětská zní v jeho podání prostě úžasně a nejopravdověji.

Za poslech rozhodně stojí provedení Berlínských filharmoniků, řízených charismatickým Herbertem von Karajanem, ale – ač jinak na Karajana, bývalého člena NSDAP, nenechám dopustit – něco tomu chybí. Zahráno to je samozřejmě dokonale, s veškerou germánskou precizností – a v tom je možná ten háček. Dokonale rovná se skoro „studeně“. Vytratila se z toho ta slovanská vřelost a rozevlátost, kterou se vyznačuje Neumannovo nebo Mácalovo provedení.

Zde Herbert von Karajan řídí Vídeňské filharmoniky, a je to zážitek (i vizuální):

I. Adagio – Allegro molto


II. Largo


III. Molto vivace


IV. Allegro con fuoco
http://www.youtube.com/watch?v=xQxWq4zDejY&feature=related


Zajímavé je, že Leonardu Bernsteinovi, dalšímu z velkých dirigentů, se podařilo tuto vřelost a rozevlátost do jisté míry zachovat. Ostatně, není se co divit. Bernstein měl vřelý vztah k české hudbě i Praze (kde jej ve svém podivuhodném domě na Hradčanském náměstí nejednou hostil Jiří Mucha).

A ještě zajímavý dodatek:

V New Yorku se stal Dvořák záhy známým, mj. díky neutuchajícímu zájmu o parníky. Trávil hodiny v přístavu, na všechno se vyptával, brzy se znal s kapitány lodí osobně, uměl nazpaměť jízdní řády. Ještě větší nadšení projevoval pro vlak, resp. lokomotivu, jeden ze symbolů bující technické civilizace – a to zvláště v tehdejší americké metropoli. „Všechny svoje symfonie bych dal za to, kdybych byl vynašel lokomotivu,“ nechal se prý slyšet – a mimoděk tím vyjádřil přeludnou rozpornost moderní evropské racionality.

Novosvětská symfonie, op. 95 (1893) je tohoto rozporu plná a je to právě tento rozpor, co jí dává úžasné napětí a dynamiku. Drama růstu, následovaného nostalgií po odcházejícím „starém“ světě, vrcholí ve slavné čtvrté větě (Allegro con fuoco): jako by tu uháněl kupředu jeden z těch báječných parních strojů, chvíli až strašidelně triumfální, chvíli jásavý a nezdolně optimistický. Přesto tu zaznívá i jakýsi smutek, soustředěný především do oné nečekané, ale o to působivější tečky, kdy po opakovaných úderech fortissima nepřichází ticho, jež by jim dodalo žádoucí vítěznou jednoznačnost; naopak: tiše, osaměle a naléhavě tu zazní ještě jeden tón, pomalu se ztrácející neznámo kam. Měl to prý být, v samotném závěru „americké“ symfonie, Dvořákův „pozdrav domovu“. I v tom je určitý symbol.

Dvořák žil v době, kdy růst městské civilizace začal klást velký otazník nad další existencí venkova a jeho tradičních komunit, včetně folklórního dědictví. Před Dvořákem se otevíral nový, lákavý svět a on musel cítit, že ten, ze kterého sám pochází, se bude pozvolna ztrácet a že je třeba ho nějakým způsobem zachovat. Pokusil se o to ve své hudbě, kde chtěl „přepsat“ český muzikální živel do moderní a nadnárodní řeči. Snažil se české motivy ve svých skladbách vystihnout co nejautentičtěji, ale právě tím je stavěl na rovinu, která byla vůči jejich původnímu bytí zcela neautentická.

Novověká racionalita, která umožnila vznik jedinečné a přesto universální hudební formy, již Dvořák pěstoval, v sobě zároveň nesla potenci ke smazávání domácích lokálních rámců, k vykořenění člověka z původních celků a jeho vržení do nevypočitatelného víru industriální epochy. Stejná síla, která zrodila působivá umělecká díla, stvořila také lokomotivy, které o pár desítek let později povezou tisíce lidí do nelidských „táborů“ organizovaných s nemenší strojovou důkladností. Dvořák žil v době, která byla přelomová, plná nadějí i obav – a v tom je jeho hudba naléhavá a aktuální i dnes, neboť onen přechod z jednoho věku do druhého stále trvá.

Podobně „na přechodu“ se koneckonců nachází i Dvořákovo místo v dějinách české hudby. Je to příběh přetrhávání stávající kontinuity a vzápětí jejího nového navazování. Jako violista hrával Dvořák v orchestru Prozatímního divadla pod taktovkou Bedřicha Smetany. Ten dirigoval ještě i raná Dvořákova díla, zejména hymnus Dědicové Bílé hory, op. 30 (1873, přepracováno 1884), první velký úspěch skladatele. Sám Dvořák byl později učitelem (a tchánem) Josefa Suka, mezi jehož žáky svého času náležel i Bohuslav Martinů… Snad nejpříznačnější je ale vztah mezi Dvořákem a Janáčkem. Pojilo je hluboké přátelství, umocněné z Janáčkovy strany obdivem a uctivým respektem. Některé ze svých prvních skladatelských pokusů dával Janáček k posouzení právě Dvořákovi – ten je přijímal se zájmem, potěšením, ale i rozpaky, byl snad přece jen příliš konzervativní. Přesto jsou tu jasné náběhy: dva poslední Dvořákovy smyčcové kvartety, ale především cyklus symfonických básní na motivy K. J. Erbena; poslední z nich, Holoubek, op. 110, byl dokonce premiérován pod Janáčkovou taktovkou a Janáček tyto skladby velmi oceňoval – jednak pro mistrovské vystižení lidového koloritu (pro Janáčka snad ještě důležitějšího než pro Dvořáka), ale dost možná i pro příznačnou práci s tematickým materiálem („nápěvky“ vztahující se ke zcela konkrétním místům v literární předloze) a hudební symbolikou.
(Martin Škabraha: Antonín Dvořák: starý muž z nového světa)